Zchlaďme vášně, situace na Krymu není černobílá!

Rusko vojensky intervenuje na Krymu. Občané západních zemí vidí letitého nepřítele, jak začíná expandovat a mají rudo před očima. Situace graduje a začínají se ozývat hlasy, jež situaci přirovnávají k „bratrské pomoci“ v 68 nebo dokonce k obsazení Sudet. Emoce vřou a už jenom čekám, kdy začne vznikat petice, aby NATO vyhlásilo Rusku válku.

Emoce jsou na jednu stranu pochopitelné. Rusko (respektive jeho předchůdce, Sovětský svaz) bylo letitým nepřítelem Západu, onou pověstnou říší zla. Utlačovalo vazalské státy, které dodnes nedohnaly Západ v životní úrovni. Starší Češi a Slováci ještě osobně pamatují, jak jejích zemí pochodovala ruská vojska. Strach a nenávist jsou pochopitelné.

Ovšem, pokud jde o politiku, jsou emoce špatnými rádci. Strach, budící reakci stylu „boj nebo útěk,“ radí špatně. Protože Rusko není SSSR a Ukrajina není Československo.

Za prvé je třeba uznat, že v současné situaci je velmi pochybné, s kým na Ukrajině vlastně jednat. Zvolený (ač nejspíše zkorumpovaný, přesto demokraticky zvolený) prezident uprchl ze země a byl sesazen parlament, aby situace vypadala alespoň trochu jinak, než jako puč. Pravdou ovšem je, že uprchl pod tlakem „demonstrantů,“ kteří „argumentovali“ molotovovými koktejly. Současná ukrajinská vláda tedy nemá demokraticky potvrzenou legitimitu, „Majdanští“ nedodrželi ani dohodu, k níž se zavázali týmu mezinárodních vyjednavačů.

Pokud tedy vláda Autonomní republiky Krym (autonomie je něco trochu jiného, než kraj, těžko po ní chtít absolutní poslušnost) prohlásí, že takto vzniklou vládu odmítá respektovat, lze to považovat za pochopitelné. Hlasoval snad na Krymu někdo pro Majdan? Nikoli. Vzato kolem a kolem, už ta autonomie naznačuje, že pozice Krymu není jednoznačně daná coby součást Ukrajiny. Autonomie, to je takový kočkopes alá dvojdomek, který svého času Klaus zcela správně vyhodnotil jako neudržitelný. U autonomie hrozí vždy, že se při první příležitosti zcela odtrhne.

Ozývají se hlasy, že pokud nyní Západ „nechá“ Krym pod ruským vlivem, , tak půjde o „mnichovanství.“ Nesmysl, to by platilo, pokud by Ukrajina byla členem NATO. Protože Československo mělo s Británií a Francií uzavřenou spojeneckou smlouvu, kterou tyto státy nedodržely. Ukrajina nemá s NATO žádnou podobnou smlouvu uzavřenou (nebo o ní alespoň nevím) a i pokud by Západ měl podpořit Ukrajinu, tak kterou? Majdanskou, nebo proruskou? To, že jedna strana má Kyjev, neznamená, že ta druhá neexistuje. Stejně tak lze říci, že má morální povinnost zasáhnout ve prospěch „práva na sebeurčení“ Krymu proti Kyjevu.

Dalším extrémním rozdílem je, že Sudety byly historickou součástí Českých zemí. Krym ovšem anektovala Kateřina Veliká k carskému Rusku a k Ukrajině byl připojen až za Sovětského svazu. Těžko mluvit o nějaké historické tradici a územní celistvosti.

Hitler neměl v Sudetech smluvně povolené vojenské základny, zato tam byla síť pevností, která by mu zkomplikovala život v případě vojenského střetu s Československem. Ovšem Rusko má na Krymu vojáky zcela legálně a těžko se divit, že si podobně strategickou pozici hlídá. U Majdanských těžko odhadnout, jak se zachovají a zda dodrží smlouvy s Ruskem.

Putin udělal obrovskou politickou chybu, že sáhl k demonstraci síly. Vojáky měl na Krymu stejně, mohl je nechat zalezlé na základnách a nechat Krym, ať si nezávislost na Ukrajině odhlasuje v referendu. Kyjevu by se těžko zdůvodňovalo, proč odmítají Krym pustit, když je to jeho demokratická vůle.

Na druhé straně, Putinovi by se těžko vysvětlovalo, že demokratickou vůli hodlá v zahraničí bránit klidně i silou, když doma jí stejnými prostředky u separatistických oblastí potlačuje.

Na Ukrajině nebojuje dobro se zlem, možná se bojuje za svobodu, jenže o tom jsou přesvědčeny obě strany. Na jedné straně demokraticky zvolený, ovšem autoritářský vládce a národ, jenž do jisté míry stále sní o roli velmoci. Na straně druhé vláda bez demokratické legitimity, v níž mají silné slovo i neonacisté z Pravého sektoru. Svět není černobílý a pokud se na Ukrajině něco střetává, tak spíše dvě zla. Zatím není možné říci ani to, které z nich je menší.

Stavět se tedy na jednu z těchto dvou stran jenom proto, že tou druhou stranou jsou ti „hnusní Rusáci,“ mi připadá poněkud krátkozraké. Pokud chce Západ zasahovat, tak jenom tak, aby našel pro obě strany přijatelné řešení. To znamená také krotit Kyjev v jeho protiruské politice, protože Moskva Sevastopol nutně potřebuje, má podepsané smlouvy, jež mu ho zajišťují a bude si ho hájit i silou. Putina je pak třeba krotit v jeho siláckých gestech.