Chceš-li mír, připravuj válku

Před pár dny naše vláda dostala dopis, který jí varuje před tím, abychom se nestali „černými pasažéry NATO.“ Dopis vyvolal vyvolal mnohem méně zájmu, než by si zasloužil. Varuje totiž před nebezpečným postupem nejen naší, ale většiny evropských vlád.

  Jasně, na první pohled se zdá, že armádu ani nepotřebujeme. Jsme obklopeni samými spojenci z NATO, Afghánistán daleko a Somálští piráti se nás netýkají. Armáda je beztak zkorumpovaná. Tak proč do ní cpát peníze? Zrovna teď, když je potřeba šetřit. Je lepší dát peníze lékařům, nezaměstnaným nebo komukoli jinému, kdo je potřebuje.

Logická úvaha. Určitě platí v horizontu jednoho volebního období, což dělá z armádního rozpočtu nekonečný rezervoár státních pokladen. Jenže co delší časový horizont?

Afghánistán je možná daleko. Nicméně každý, kdo někdy hrál alespoň strategickou počítačovou hru nebo četl historický román z válečného prostředí, zná prostý fakt – válku je vždy třeba přenést na území protivníka. Přesně to dělá NATO v Afghánistánu. Kdyby nebylo u nich, řádili by teroristé v Evropě a Americe.

Jsme obklopeni spojenci. Ovšem ze spojenců se můžou snadno stát (potencionální) nepřátelé, jak by jistě ve vztahu k našemu státu dosvědčil třeba Vladimír Putin. Nacionalismus a izolacionalismus jsou v Evropě na vzestupu, byť často v pochopitelném vztahu k islamistům. Jenže pokud nacionalisté v nějakém státě převezmou moc, tak pravděpodobně u muslimů (natož islamistů) nezůstanou. Nejzjevnějším příkladem růstu nacionalismu v Evropě je Maďarská garda, ale i téměř celospolečenské opovržení „multi-kulti“ je varovné. Protože co jiného je v míru žijící Evropa, než takový velký „multi-kulti“ kotel? Odpor proti multikulturalismu může snadno přerůst v nacionalismus, případně odpor vůči samotné demokracii. Ekonomická situace v celé Evropě není optimální – což pravicovým i levicovým radikálům nahrává.

A to nemluvím o staré známé pravdě, že vnitřní problémy se nejlépe řeší agresí navenek. Optimálně proti někomu, kdo je slabší. A s vnitřními problémy se potýkají nejenom arabské diktatury, ale i třeba Čína nebo Rusko.

Evropu zatím chrání USA. Možná v tuto chvíli nikoli vojensky – nicméně on k té ochraně stačí prostý fakt, že útok na jakoukoli západoevropskou a středoevropskou zemi znamená válku s Američany. Ovšem jak dlouho budou „Amíci“ ochotni se takhle za Evropu brát, když ta je jako spojenec nespolehlivá? Patrně je k tomu vede spíš historická zkušenost než přátelský cit – první ani druhé světové se nakonec stejně nevyhnuli. A kdyby do nich vstoupili dříve, stálo by to mnohem méně (amerických) životů.

Jednoduše platí, že vojenská síla potencionálního protivníka odradí od útoku. Slabost? Ta k němu láká. Takže dokud nad námi budou držet USA ochranou ruku, patrně nám riziko nehrozí. Ovšem pokud přestanou? Nebo řeknou – to je vnitroevropský problém, do toho se plést nebudeme? Pak může armáda chybět.

A taková chvíle může nastat kdykoli. A s tím jak armádu postupně ztrácíme (a tím my nemyslím jen Čechy, ale Evropany obecně), se pravděpodobnost vzniku takové situace zvyšuje.