Pravice versus levice. Staré rozdělení politické scény, kde jednotlivé názvy během času několikrát změnily svůj význam. Pod nimiž si každý představí něco jiného. Konzervativec či liberál například nechápe, co má společného s nacionálním socialismem. Určitou logiku jsem v klasickém rozdělení na pravici a levici začínal vidět až po seznámení s Jungem a Ericem Bernem.
Jung vnímá svět očima prostřednictvím symbolů, jež odrážejí jisté archetypy přítomné v nevědomí a jsou projíkovány do vnějšího světa. Berne se zase zabývá transakční analýzou, kde rozděluje stavy vědomí na Dítě, Dospělého a Rodiče. Dalším významným prvkem pak je tzv. dramatický trojúhelník, tedy spasitel, perzekutor a oběť (všimněte si, jak často se toto schéma objevuje ve všech filmech, knihách či pohádkách).
Pravice
Očima archetypu mi pravicová strana připadá jako prvek mužský, jde o rodiče – otce. Soustředí se na hierarchii, úspěch. Konzervativci kladou důraz na morálku či víru. Nacionální socialisté na poslušnost, identifikaci s rasou či národem. Stát vychovává, zakazuje, někdy (to už je otec – tyran) přikazuje a tvrdě trestá. Jedná se o starý archetyp, podobné prvky najdeme u křesťanství, ve staré Číně bychom mohli mluvit o konfucianismu.
Z pohledu transakční analýzy dochází ke komunikaci s občanem na dvou úrovních. První, volič se k politické straně (či státu) obrací z pozice dítěte, hledícímu k rodiči. Vnímá ho jako autoritu, jíž se buď podřizuje nebo se proti ní může i bouřit. Druhou rolí je tzv. „rodičovské sdružení,“ kdy občan sebe vnímá jako dospělého člověka, ale ty poměry dnes, hrůza děs, je v tom třeba udělat pořádek, zamést s nepřizpůsobivými a zavést konečně řád. Stát zde hraje roli vychovatele, stanovuje a kodifikuje morální pravidla.
Dramatický trojúhelník pak hrají asi všechny politické strany, i v případě pravice se setkáváme se „spasitelem“ (politikem, politickou stranou, státem), obětí (národ, občan) a perzekutorem (jehož roli obvykle mají buď levice, komunisté, jiné národy, národnostní menšiny, muslimové, Rusko či EU).
Levice
Představuje prvek ženský, mateřský, pečující. Všichni jsou si rovni, všichni by se měli mít rádi, o vše se dělit. Levice je soucitná, nejraději by se postarala úplně o všechny na světě, vymýtila hlad a války. Levice pečuje, správný, ideální socialista (jde spíše o ideální, psychologické projekce, než reálné osoby, ty se pak chovají odlišně) nehledí na náklady, ale chce se postarat o všechny občany podobně, jako matka o své děti. Komunisté jdou dále, jako frustrovaná matka, plnící si prostřednictvím dítěte své nesplněné sny, chtějí lid přetvořit k obrazu svému a vychovat zcela nového, ideálního člověka. V Asii by levici patrně odpovídal budhismus se svou ideou lásky ke všemu živému.
Z pohledu transakční analýzy se opět setkáváme s komunikací na úrovni „dítě – projekce rodiče,“ kde občan se ke státu dívá jako k matce, jež se o něho má starat. Stát je vnímán jako laskavý a pečující. Když jsem nemocný, ošetří mě, když přijdu o práci, nakrmí mě. Stejně, jako příliš pečující matka, pak vychovává maminčiny mazánky, neochotné starat se sami o sebe. Závislé na dávkách, vnímající sami sebe jako neschopné se prosadit. Opět se setkáváme i s „rodičovským sdružením,“ kdy sice občan nevnímá jako „dítě“ sebe, ale jiné lidi. Je třeba postarat se o bezdomovce, seniory, nemocné, matky s dětmi... Tento prvek útočí na ty nejušlechtilejší city v nás.
Dramatický trojúhelník je jasný, typickým spasitelem je opět stát (strana, politik), obětí občan (národ, menšiny, jiné národy...) a perzekutorů máme opět celou řadu (pravice, kapitalismus, kapitalisté, náboženství, muži ve vztahu k ženám, běloši ve vztahu k černochům či Romům...).
Klasický liberalismus (libertarianismus)
Z archetypálního pohledu patří spíš do středu (čemuž odpovídá jeho historické putování zleva doprava, kdy spíš zaujímal pozici proti svému aktuálně největšímu ideologickému protivníkovi, než že by tam spadal), protože v sobě obsahuje prvek mužský i ženský, respektive vědomí jejich neoddělitelnosti, proto přímo nestraní ani jedněm hodnotám. Jeho asijským bratrem je taoismus. Těžko říci, jestli Bastiat, Hayek či Mises někdy četli Tao te ťing, ale podoba je obrovská, dost možná vycházející z podobného, archetypálního základu.
Z pohledu transakční analýzy se setkáváme s obrovskou změnou. Komunikace totiž probíhá na úrovni „Dospělý – Dospělý.“ Liberál předpokládá, že každý je zodpovědný sám za sebe. Předpokládá, že každý ví, co je pro něho nejlepší a stát by si neměl hrát na rodiče, který se o něj bude starat, případně ho bude vychovávat. Zákon nemůže nahradit morálku, o tu se mají postarat jiné instituce (např. rodina).
Kdo kdy obhajoval v diskuzi liberální stanovisko odporu proti sociálnímu státu, tak se patrně setkal s útokem typu „tobě je jedno, že lidé umírají na ulicích?“ Liberál byl pak zatlačen do obrany typu „není, ale nemyslím, že to vyřeší stát, když to prostě po tak dlouhé době nedokázal.“ Došlo ke zkřížení komunikace, kde liberál zkouší komunikovat „Dospělý – Dospělý,“ ale jeho partner přechází do „rodičovského sdružení,“ případně se staví ve vztahu ke státu do role dítěte (máš pro mě dárek?).
Lze říci, že libertariáni se dělí do dvou skupin: Anarchokapitalisté předpokládají, že všichni jsou stále plně dospělí a svéprávní, proto není potřeba vůbec žádného zásahu státu. Minarchisté si pak uvědomují, že ne vždy se všichni chovají racionálně a rozumně a tak určitou, nezbytně nutnou autoritu státu přiznávají.
Ano, uhodli jste správně, pokládám se za klasického liberála.
Bohužel musím přiznat, že pasti dramatického trojúhelníku jsme se nevyhnuli ani my. Opět máme spasitele (liberalismus, liberálové), oběť (občané, národ, stát) a perzekutory (stát, levice či některé prvky pravice, EU...). Je otázkou, zda se této pasti vůbec dá vyhnout.
Zdroje: C. G. Jung: Archetypy a nevědomí (Nakladatelství Tomáše Janečka, 1997); Eric Berne: Jak si lidé hrají (Portál, 211) a přednáška psychiatra Radkina Honzáka: Každý den pohlazení (ke shlédnutí na webu www.psychologie.cz).
