Miloš Zeman má sen, krásný sen o Evropské Federaci, který dlouhodobě prosazuje a který opět nastínil ve svém projevu ve Štrasburku. Měl-li bych volit mezi současným „Evropským svazem sociálně-byrokratickým“ a zemanovou Evropskou federací, volil bych zemanovu Federaci. Ovšem, před tou volbou nikdy stát nebudeme.
Nepřímo se toho sám dotkl, když se přirovnal k polskému filozofovi Leszkovi Kołakowskému. Protože socialismus, to ve skutečnosti jsou vraždy politických odpůrců, koncentrační tábory a cenzura. Vychází to z logiky věci, kdy socialismus dává veškeré vyprodukované hodnoty „na jednu hromadu“ a následně je přerozděluje. Zatímco tržní systém hodnoty přerozděluje (někdy spravedlivě, někdy méně spravedlivě) na základě dobrovolných dohod a transakcí účastníků, jsou-li dány na jednu hromadu, rozpoutá se o ně boj. Každý má totiž trochu jinou představu, jak by měly být využity. Tento boj na sebe potom snadno vezme podobu vražd, koncentračních táborů a cenzury.
Stejně tak snaha o vytvoření evropského státu stojí proti podobně neřešitelným problémům. Státní investice a podpory (dotace, sociální dávky atd.)? Stejný problém, jako u socialismu. Rozpoutává se boj o přerozdělované hodnoty. Zatím na sebe bere pouze podobu korupce a klientelismu, protože stát ještě nepřerozděluje úplně všechno.
Stejná pravidla? Ale ovšem, rozpoutává se boj o to, jak budou vypadat. Pokud se neshodneme na jejich čistě liberální podobě (spíše neshodneme), tak se budou prosazovat zájmové skupiny – to mohou být jak státy, tak finanční skupiny. Řekl bych, že spousta nesmyslných zákonů a nařízení má právě tyto důvody.
Samozřejmě, tyto efekty se projevují i na čistě národní úrovni a zachování těchto pravomocí na úrovni národních států situaci nezachraňuje. Ovšem náklady na přesvědčení či zkorumpování 27 vlád jsou podstatně vyšší, než na přesvědčení či zkorumpování vlády jedné. Kromě toho, konkurence mezi jednotlivými právními řády by dokázala jasně odlišit, který právní řád je efektivnější.
Společná zahraniční politika? Kolik společných zájmů může mít zahraniční politika Litvy, České republiky a třeba Španělska, Francie či Velké Británie? Pár se jich najde, ale vesměs řeší zcela odlišné problémy ve zcela odlišných částech světa.
Společná armáda? To by byl teprve boj mezi státy o to, kdo jí bude kontrolovat. Kdo jí bude platit, v čím zájmu má případně jednat. Má poslouchat národní státy, nebo Brusel? Co když jí Brusel použije proti národním státům? Nebo i jen proti zájmům národních států? Vojenská aliance národních států se mi jeví jako lepší řešení, než podobné impérium.
Dalším faktorem, a zde musím sklonit hold spíše konzervativcům, je prostý fakt, že národy se opravdu zdají být oněmi „přirozenými údy člověčenstva.“ Nadnárodní státy vykazují silnou tendenci se drobit, jakmile začne slábnout moc centrální vlády. Rakousko-Uhersko prohrálo první světovou a ihned se rozpadlo. Československo – Praha zeslábla před druhou světovou a Slováci se odtrhli. Praha oslabila po pádu komunismu a bylo po Československu. Po pádu komunismu se rozpadla SSSR i Jugoslávie. Kyjev se zmítá v politické krizi a Krym už šilhá po státu, který je mu etnicky bližší. Londýn či Madrid slábnou ve prospěch Bruselu a Skotsko či Katalánsko už zvažují samostatnost.
Tím v žádném případě nechci naznačit, že by pád komunismu byl něčím špatným. Naopak. Jen zdůrazňuji, že při udržování nadnárodních států hraje určitou roli síla.
Miloš Zeman má velkolepé sny, jako např. gigantické vodní koridory. I zde se mýlí, když si myslí, že od realizace velkolepých snů jsou tu státy (či nadstáty). Představa dát celému lidstvu platformu, která ho bude spojovat, je hodná Alexandra Velikého. Ovšem, i když u počátku internetu stály vládní programy, jeho rozvoj probíhal iniciativou spousty jednotlivců, firem a ano, občas i vlád. Poskytnou všem zdarma neustále se aktualizující zdroj vědomostí, to je vize hodná Julia Caesara. Ale Wikipedii nezaložil žádný imperátor.
To nejlepší, co mohou udělat vlády pro své občany, je plést se jim co nejméně pod nohy. Ale na to nepotřebujeme Evropskou Federaci, na to stačí dohoda o bezcelní zóně či volném pohybu pracovních sil (nikoli příjemců sociálních dávek). Tedy spíše prosadit liberální zásady v EHP, než reformovat EU. Snahy reformovat EU totiž nejspíše dopadnou podobně, jako snahy reformovat komunismu.
Text Zemanova projevu.
PS.: Euro či společnou fiskální politiku jsem záměrně vynechal, vydalo by to na samostatný blog.
