Paradox socialismu

Sociální stát. Na první pohled velmi lákavá myšlenka. Stát, který dbá na rovnost svých občanů. Dokonce jde ještě dál, dbá na jejich blahobyt. Nebo alespoň slušné podmínky k životu. Je s podivem, že v tak bohaté a vyspělé společnosti, jakou je ta naše, může existovat bezdomovectví nebo chudoba. Paternalistický, silný sociální stát se zdá být jasnou odpovědí.

Ovšem jen na první pohled. Základní hodnotou, na níž je postavena západní společnost, není blahobyt. Je to individuální svoboda. Politický liberalismus. Většina současných socialistů, alespoň co čtu jejich blogy nebo poslouchám jejich názory, by se mnou v tomto bodě patrně i souhlasila. Často se jasně vymezují vůči krajně pravicovým uskupením, případně proti diskriminaci nebo rasismu. Kdyby někdo navrhl, že například Vietnamci mají být daněni více, protože jsou to cizinci, zcela správně se postaví proti. Stejně tak, pokud by tímto způsobem byly znevýhodněny ženy. V tom s nimi musím souhlasit. Vlastně nemusím, ale plně souhlasím.

Nicméně pokud je navrženo, aby tímto způsobem byla poškozena menšina socioekonomická, tedy „vyšší třída,“ je to dle nich akt spravedlnosti. Akt solidarity. Stejně by se dalo argumentovat u cizinců – daň navíc za to, že tu můžou žít a těžit z „našeho“ státu. Nebo u žen. Třeba že tím, že pracují, zanedbávají rodinu, základ státu. Argumenty jsou to průhledné, jde o pouhé záminky jak jedněm brát a druhým dávat. Od pana předsedy Slovenské politické strany SMĚR je fér, že to alespoň přizná. Jeho politickým vzorem je prý Juraj Jánošík.

Protože mezi zabavením majetku (nebo části peněz) Židům (a jeho rozdělení mezi většinu) a mezi zabavením majetku bohatým (a jeho rozdělením mezi většinu) není rozdíl. Obojí znamená cosi, proti čemu by se měl liberál, případně v důsledném přijetí své vlastní argumentace i socialista, vždy ozvat. Znamená totiž přímý zásah do svobody a práv jednotlivce. Její přímé omezení. Znamená diskriminaci v pravém slova smyslu, kdy je něčí svoboda omezována na základě příslušnosti k nějakému odlišnému celku.

V žádném případě nejde o solidaritu. Solidarita je dobrovolná. Když se vy, na základě svobodného rozhodnutí, rozhodnete část svých peněz věnovat na chudé, je to solidarita. Pokud si je ten chudý vezme sám, ať už prostřednictvím zbraně nebo volebního hlasu, jde vlastně o krádež.

Demokracie neznamená diktaturu většiny. Liberálně-demokratická společnost znamená v první řadě úctu ke svobodě druhého. Moje svoboda končí tam, kde začíná svoboda druhého. A jeho svoboda končí tam, kde moje.

Paradoxně ale socialista i mine cíl. Jeho záměrem je postihnout nejbohatší. Nepostihne. Sociální stát blahobytu vždy potáhne střední třída. Skutečně finančně bohatý kapitalista své peníze vždy schová, bude-li chtít (bude). Své osobní příjmy převede na příjmy nějaké firmy se sídlem v zahraničí. Nebo se tam přestěhuje sám.

Netvrdím, že by se měl sociální stát zcela zrušit. Určitá základní péče o chudé, postižené nebo jinak znevýhodněné občany je z morálního hlediska správná. I když by se měla postupně přesouvat do sféry dobrovolnosti. Ovšem co se týká současného modelu sociálního státu, ten je státem blahobytu pro všechny. A to je systém jak nemorální, tak dlouhodobě neudržitelný.