Řecko - příčina nebo důsledek?

Nekonečný seriál dluhové krize pokračuje. Půjčit Řecku nebo nepůjčit? Má smysl dávat závislému další dávku, aby si odvykal postupně, nebo ho raději odříznout od jeho drogy rovnou a počkat, co se stane? Otázka, na níž není dobrá odpověď. Jen špatná a ještě horší. Otázkou je, která je která. Ovšem v dlouhodobém horizontu je podstatná jiná věc. Jaká je skutečná příčina současné dluhové krize?

Je to Řecko? Nesmysl, chce se říci, Řecko je příliš malé na to být nějakou příčinou. Kromě toho Řekové nedělali nic jiného, než ostatní státy. Vlády se zadlužovali, podporovali ekonomický růst bez ohledu na ekonomický cyklus. Korumpovali své voliče sociálními dávkami, chránili početné skupiny občanů (rozuměj voličů zaměstnanců) proti těm méně početným (rozuměj „zlí kapitalisté“) až za rozumnou mez. Zvyšovali důchody i platy státních zaměstnanců, dávali jim nové a nové bonusy – správně předpokládajíce, že volič uvažuje stylem „něco za něco.“ Otázka voličova jest jasná – co mé kapse přinese, když zvolím politika této strany? Kdo nabídne více, toho volím. Není náhodou, že jsou na tom středoevropské země relativně lépe. Je to jenom tím, že jejich politici měli na tuto hru méně času.

Problém vidím v určité chybné orientaci naší společnosti. Voliči vládám dovolují, požadují po nich, to samé, co činní sami. V České republice opět stoupl počet osobních bankrotů. Domácnosti jsou předlužené, být v databázi neplatičů je v určitých kruzích prakticky norma. Hypotéka se jeví ještě jako celkem racionální dluh. Leasing na auto – už jen za velmi specifických okolností, kdy auto například umožní dopravu do lépe honorovaného zaměstnaní. Racionální je dluh za účelem investice, za účelem zisku. Úvěr za účelem založení vlastní firmy je racionální – i když se může stát, že firma neuspěje a dotyčný skončí v exekuci.

Ovšem co půjčka na novou televizi? Na dovolenou (třeba zrovna v Řecku)? Na luxusní auto, kterým dotyčný jezdí do práce o deset minut kratší dobu, než by jel autobusem? Takto zadlužený jedinec se zdá být okolí mnohem bohatší, než je ve skutečnosti. V případě mužů možná i atraktivnější. Působí jako ideál z amerického filmu nebo reklamy. Žije na mnohem vyšší úrovni, než jaká odpovídá jeho ekonomické síle. Když se mu ekonomicky daří, půjčuje si více než kdy jindy. Protože banka mu půjčí raději a levněji, když vidí že mu na účet chodí více peněz. Podobný styl života se opět stal téměř normou. Podobně žijících lidí (byť v různé míře) zná asi každý ze svého okolí spoustu.

Že to připomíná to Řecko? Přesně tak. I to si žije na úrovni, která jeho ekonomické síle neodpovídá. Dokud se ekonomicky daří, dá se to zvládnout. Jste bohatí. Jste premianti. Ale stačí menší klopýtnutí a hra končí. U jedince exekucí a osobním bankrotem. U státu – překvapivě také bankrotem. Řecko už vlastně zbankrotovalo, jen se to nazývá „restrukturalizace dluhu.“ Všimněme si, že banky mají odpustit podobné procento dluhu, jaké se odpouští v ČR při osobním bankrotu.

Chyba zde ale není v Řecké vládě. Je chybou jejích voličů, že si ji zvolili. Ono – kdyby se jim nějaká vláda postavila, dlouho by nevládla. Ovšem ostatní Euroameričané se nad Řeky nemůžou vyvyšovat. Řekové volili sobě podobné. Spousta obyvatel (zejména) západního světa žije stejně. A opět volí sobě podobné.

Řecko není příčinou současných problémů, je symptomem (a důsledkem) nemoci značné části západní společnosti. Shora se ale společnost nevyléčí, určitě ne, pokud si chceme zachovat demokracii. Léčba musí začít zdola, jenom potom je naděje, že ty pokusy o léčbu na úrovni Evropské unie neselžou.